KDE JSME?

KDE JSME?

Sedím ted u svého compu. Kde tedy jsem? No ano, pokud se moje myšlenky budou toulat v čase, tak jsem jinde, než bych měl být. Byl bych někde, kde to není skutečné. Co tedy odpovědět na otázku kde jsem?

TADY - je to jediné správné. Nestačí to však jen konstatovat a myslet si, že jsme plně duchovní. Musíme si to i plně uvědomovat, že jsme TADY.

A kdy tedy jsem v této chvíli? No to nejde nijak jinak, než tam být TEĎ. Pokud si plně uvědomíme, že jsme TADY, že právě to co vykonáváme se děje jen a jen TEĎ, pak se setkáváme s ohromnou silou vědomě prožívaného přítomného okamžiku a jsme ve spojení se Zdrojem. Být TADY opravdu nejde nijak jinak než TEĎ.

V takovém případě se stáváme TOUTO CHVÍLÍ a ničím jiným. Nejsme tím, co si myslíme, nejsme tím, čím nás označují ti druzí. Jsme opravdu jen tím, čím jsme. Pravou podstatou.

No...každý tohle určitě četl už v mnoha obměnách, to co jsem teď a tady vyjádřil svými slovy. Průser je však v tom, že mnoho lidí si něco takového přečte, myslí si, že tomu rozumí a nabydou dojmu, že to je vše, co mohli udělat a že to stačí. A kdyby někdy náhodou tuto moudrost potřebovali, tak si přece vzpomenou, jak to je.

Jenže to nestačí. Je to jako slyšet nádhernou hudbu a pak si jí nepamatovat nebo jí neumět znovu najít a poslechnout. Je to jako pozorovat dechberoucí západ slunce, na chvíli zastavit hlahol té naší šílené mysli, slunce se schová za obzor, my povzdechneme, jak to bylo krásné a jdem domů už zas v zajetí svých starostí.

Nestačí takové okamžiky prožívat jen náhodně a krátce. Jenže my si myslíme, že vlastně ano. Že stačilo i jen na tu chvilku se pokochat výhledem do nádherné krajiny a tu chvilku zažívat to klidné a radostné. Že vlastně ani víc pro to udělat nemůžeme. Ano, tohle si myslíme...ale kdo si to myslí? Stačí jen pozorovat tyto myšlenky a zjistíme, kdo si to myslí. Ten pozorovatel těch myšlenek? To asi těžko že? :-)

Takže...být TADY a TEĎ jen TOUTO CHVÍLÍ, je to nejdůležitější v našich životech. Být na cestě a sledovat jen to co se děje právě v té chvíli a nikoli myslet na to, co bylo na začátku té cesty nebo předjímat co bude za další zatáčkou. I v té chvíli, kdy sledujeme západ slunce, tak přece nemyslíme na to, co bude, až zaleze za obzor. A právě proto, že v té chvíli nemyslíme, je nám tak dobře, cítíme ten klid a radost z toho okamžiku, který prožíváme.

Je to už jasný, krucinál? :-)))

(mě snad už jo...)